Jako dítě mezi dorty

(Informační společnost zorným úhlem osobní svobody v pojetí Ericha Fromma)

Jiří Benda

“Informatizace” – slovo, které se silou rozbouřené vody vtrhlo na stránky denního tisku, do rozhlasu a televize, učebnic řady humanitních oborů filozofii nevyjímaje, vmísilo se do našeho slovníku, do našich životů...

Kdo pobýval v devadesátých letech na Zemi, jen těžko se mu vyhnul. S ním se pak mezi mysliteli, jež tak rádi podrobují výdobytky Velké civilizace kritickému soudu /a přiznejme si, že v mnoha případech oprávněně/, rozvířily diskuse o postavení člověka v tzv. “informační společnosti”. Zeptá-li se někdo, co to ta podivuhodná informační společnost je, nechť pohlédne do výkladů počítačových firem, kde se za nikterak vysoký peníz nabízí výpočetní technika, s níž bylo lze koncem šedesátých let řídit přistání rakety na Měsíc, zeptá se dětí navštěvujících základní školu, s čím si rády hrají a zda vědí, co je CD-ROM, vzpomene si na první ranní chvíle strávené u teletextu či u zpráv zahraničních satelitních programů. Přihodit může střípky několika novinových článků z víkendových příloh o globální vesnici, informačních dálnicích a Internetu do každé domácnosti a kaleidoskop informační společnosti má takřka úplný.

Pochopili jste správně, řeč bude o člověku v záplavě informací a nepřeberném počtu zpráv ze všech koutů světa. Jejich množství roste geometrickou řadou a nalézt tu správnou může někdy znamenat větší či menší problém. A co to všechno znamená pro člověka?

Odborníci z oblasti informační vědy se ohánějí pojmy informační exploze a informační krize, přihazují pozitiva a negativa na misky vah a do celého toho humbuku brousí nože zdravého vývoje člověka, až jiskry létají. V podstatě jde o to, že jedni nahlížejí na člověka jako na oběť civilizační bestie, kterou sám vypustil, a druzí jako na malé dítě, jež sedíc na zemi mezi záplavou dortů vříská na lesy nemohouc si vybrat ten nejsladší. A kdo z nich má bystřejší zrak? Ne, nechtějte po mně, abych se s těmi bijci sám pustil do křížku! Na pomoc si přizvu chytrého pána; co na tom, že již není mezi námi.

Dámy a pánové, utište svůj křik, na scénu vstupuje Erich Fromm. Tento německý psycholog a filozof vydal v roce 1941 jedno ze svých revolučních děl v nazírání na lidský život pod názvem “Strach ze svobody”. Člověk, který utekl do Spojených států před nacistickým Německem, představuje šest let po vypuknutí 2. světové války pocit úzkosti vyvolaný v lidstvu rozpadem středověkého řádu a jeho náhradou technickými výdobytky novověku, jež kráčely ruku v ruce s dosud nevídanou svobodou. Situace se radikálně změnila, na místo chudoby a pevných církevních dogmat, která člověku poskytovala jasná pravidla a “osvobozovala” ho od problematického rozhodování, jež vždy vyžaduje sílu nést důsledky vlastního jednání, nastoupil strach, strach z netušených možností, strach z náhle nabyté svobody, z nutnosti vybírat z více alternativ, z příliš velkého množství dortů, strach ze sebe sama. Nepřipomíná vám tato situace něco?

Historie se opakuje. Nechci vás hned strašit totalitními režimy, ve které podle Fromma tento strach vyústil, ale přece jenom ... Když někdo v Internetu vidí jen ďáblův vynález, který člověka svádí k několikahodinovému bezcílnému surfování, stroj, který zkoušenému člověku zase něco vzal a nic nedal, a není ochoten přiznat, že ti, kdož se takto chovají, si v lepším případě nedokážou vybrat z přehršle dortů anebo v horším případě volí ten prokazatelně zkažený, napadá mě cosi o zabedněnosti.

To, že existují lidé s dosti zvráceným apetitem, mě však v žádném případě nemůže odradit od toho, abych si svůj kousek dortu nevychutnal. A proto nezbývá než počkat, až děti informační společnosti vyrostou a váhavost se vytratí. Pak si na dortech pochutnáme všichni společně a celá diskuse na toto téma se posune daleko do absurdních rovin, ještě absurdnějších než srovnání s dorty.