Na prahu informační společnosti

Informace pro člověka nebo proti němu ?

Vojtěch Dohnal

 

Informační společnost - jaký je obsah této ideje ? Co si máme představit, hovoří-li se o nástupu informační společnosti ? Je to cosi pro člověka dobrého a užitečného nebo cosi špatného a škodlivého ?

Fenomén informatizace společnosti zřetelně souvisí s tzv. globalizací - dostupnost informací z celé plochy zeměkoule je jedním z význačných rysů tzv. "informační společnosti". Morálku takové globalizující se informační společnosti a místo člověka v této společnosti popsal výstižně Karel Kosík, ve svém článku "Morálka za časů globalizace". Karel Kosík píše o roli informace v "procesu globalizace" následující: "Ptát se je něco jiného než dotazovat se: otázka není dotaz. Dotaz se dožaduje informace a jakmile ji má, ztrácí se, aby uvolnil místo dotazu dalšímu. Otázka zůstává a trvá, jejím živlem je rozhovor. Záměna otázky s dotazem je jedním z projevů vládnoucí nepravdy. Vymrštěni z otázky, co je dobro a co je pravda, posedlí nekonečnou řadou dotazů, neptají se lidé, co je dobré a co zlé, chtějí pouze znát, co jim prospěje, co je výhodné, co jim zajistí místo nahoře."

Ptáme-li se, zda “je informace v informační společnosti pro člověka anebo proti němu ?”, měli bychom tuto otázku položit ještě zásadněji: "je název 'informační společnost' odvozen od toho, že se v poslední době obecně zvýšila úroveň informovanosti a dostupnosti informací, anebo spíše od toho, že se z nějakých důvodů stala snaha získat informace obvyklou a převažující starostí každodenního života ?"

***

 

Obecně se v každodenních situacích hovoří o informaci tehdy, když se dozvídáme něco nového, co jsme předem nevěděli. Obsahem informace není však novost jako taková, obsahem informace je novost, která okamžitě předjímá zrušení sebe sama. Naprosto typickým a vrcholně demonstrativním případem fenoménu informace, je síť směrových cedulek s nápisem WC, kterou můžeme sledovat a studovat na každém slušném nádraží. Ptá-li se tu pán: "kde je na tomto autobusovém nádraží WC?", pak tak obvykle nečiní z důvodu, aby mohl kontemplovat estetické, architektonické či ekonomické aspekty řešení umístění záchodku a dozvědět se něco nového o architektuře, nýbrž proto, že již dopředu ví, že je schopen bez jakéhokoliv dalšího uvažování přijmout nový fakt jako něco, co již jakoby zná odjakživa - tj. právě jako něco, co vůbec nijak podstatně nezmění jednotu a smysl jeho dosavadní zkušenosti. Dopředu je mu zřejmé, že sdělení o umístění záchodku pro něj nebude představovat zdroj dalších otázek a základnu dalšího poznávání dalších faktů a nových vztahů (např. v jakém prostorovém vztahu je toaleta vůči stánku s vuřty), všechny vazby a funkční vztahy jsou již v této otázce dány a co chybí, je jen jakési nahodilé a nepodstatné X (např. doleva, doprava a rovně), které je však ve své nepodstatnosti a skrze ni velice důležité - je už dopředu srozumitelné. Můžeme dokonce říci, že právě tehdy, když by snad došlo k zásadní změně a nutnosti reorganizace dosavadní zkušenosti sledovaného pána - tj. kdyby se např. dozvěděl, že si od nynějška musí kupovat ve stánku přenosnou cestovní toaletu na jedno použití - právě tehdy by zůstala jeho informační potřeba nejspíš neuspokojena.

Je nutné zde provést jisté základní rozčlenění toho, co se všeobecně nazývá informací. Málokdo si totiž uvědomuje, že pro fenomén informace je rozhodující časová perspektiva tj. délka trvání informace.

Za prvé se informací nazývá taková změna znalosti nebo takové sdělení, které se bezprostředně a okamžitě mění ve vlastní zkušenost. Takovým sdělením je např. sdělení o umístění veřejného záchodku. Je to sdělení velmi blízké naší vlastní zkušenosti o světě a nevyžaduje nějakou zásadní reorganizaci naší zkušenosti o světě a proto je "rychlé" i jeho "zpracování". Za druhé se však v dnešní době nazývá informací i to sdělení, které si bytostně svým obsahem vyžaduje čas. Toto sdělení má často velice dlouhou perspektivu a trvání, zprostředkovává již nějaké zvláštní porozumění světu a věcem uvnitř světa. Je zřejmé, že dítěti trvá obvykle jistý čas, než se naučí tělesné hygieně a smyslu rozličných pomůcek (kapesníku, ručníku apod.) a nikdo obvykle nepomyslí na to, že by tato základní sdělení měl považovat za informace. Dítěti je zkrátka třeba se to základní naučit, není mu přisouzena možnost volby – musí se vyrovnat se svým osudem. Mnohá jiná dovednost, jako např. znalost právních předpisů, se za informaci považuje zcela běžně. Kde však končí ono základní a kde začíná to, co je již "jen" informace ?

Informace totiž, jak jsme viděli v případě pána na nádraží, předpokládá již jistý cíl, její podmínkou je již nějak zaměřené jednání. Sledovaný pán již v dětství podstoupil výchovu a začlenění do kulturních a civilizačních souvislostí, což vyplnilo dlouhý čas jeho života - a to je mu nutnou podmínkou, aby vůbec mohl záměrně a účelně jednat a pracovat s informací na nádraží. Ovšem kdesi, v jistém bodě, ona výchova jakoby končí a veškerá zkušenost pána nabývá charakteru informace jako něčeho, co je vždy již nějak služebné jeho vlastním záměrům, co je vždy již "jen" užitečné. Jinými slovy: vše neznámé je vždy již "jen" informací, neboť se nemůže stát účelem jednání. Z dítěte, kterému je v jeho mnohaletém učení kultura a civilizace cílem, se stává v tomto bodě něco jako "spokojený mladý pán", kterému jsou už napořád kultura a civilizace “pouhým” prostředkem.

První druh informace je tedy jakási informace přirozená a původní. Jsem již přesvědčen a odhodlán k nějakému činu, ale potřebuji si doplnit několik v jádru nepodstatných drobností. Určující pro vznik takové informace je rychlost – v pevném odhodlání (byť i slepém) není třeba váhat a nic dalšího a podstatného není třeba zjistit, každé významné sdělení (např. doleva, doprava a rovně) je bez otálení převedeno v čin a ověřeno zkušeností – je informací. Druhý druh informace je jakási informace odvozená a umělá. Určující pro vznik takové informace je spěch jako zautomatizovaná rychlost. Spěch a kvap na rozdíl od rychlosti není člověku něčím přirozeným, vstupuje do něj jako démon a drží a pohání člověka jako stroj. Vzhledem k tomu, že spěchám, nemám čas vnímat cokoliv jiného než informaci – proto i taková zkušenost, která je zásadní a vyžaduje svůj čas (jako např. studium, rozhovor, sportování …), stává se nutně “jen” informací.

Podstatné pro tzv. informační dobu je právě to, že se neustále rozšiřuje sféra toho, co je uvažováno a určováno jako informace. Vrcholným projevem informačního věku je fakt, že i vysokoškolské přednášky začínají dostávat charakter předávání informací. To, co dnes studenty zajímá, přeci nejsou šedé teorie, ale něco, co by mohli bezprostředně a co v nejkratším čase pochopit, použít a využít. Od studentů se naopak zhusta očekává, že ještě před vyslechnutím jakékoli přednášky a vůbec před rozhodnutím studovat nějakou školu, mají mít jasnou představu o svých životních cílech a záměrech. Snad už namnoze se vůbec od studenta neočekává, že by se mu samo studium mohlo a mělo stát cílem. Vždy ať již přijde jako hotový člověk, který postrádá právě to jediné: informace. Jak žalostný a zároveň hluboce směšný je zjev učitele, který chce být “pouhým informátorem” !

Problém informační společnosti je v tom, že pokud nerostou samy základy kultury a civilizace – a těmi je zejména všechno to, co může být a je svou povahou cílem samo pro sebe (poznání, mravnost, oprávněné přesvědčení) - nemůže růst ani dostupnost informací a informovanost. Pokud ale vše neznámé a nové je hned určeno a zařazeno jako informace, potom tyto základy ovšem růst nemohou. Naopak. Pokud je čím dál více odpovědí na otázky podřazeno kritériu, zda máme či nemáme k disposici dostatečnou informaci, potom se společný kulturní a civilizační základ informovanosti neustále zmenšuje. Člověk se pak ocitá v situaci informačního přetížení a zahlcení. To však není způsobeno tím, jak bychom si mohli naivně myslet, že ve světě kolem nás se nějak začíná vyskytovat čím dál tím více informací. Pravý opak je pravdou - informace je cosi empiricky nicotného a smyslově nezakusitelného, co se fakticky nikde samo vyskytovat nemůže; alespoň ne v tom smyslu, jako se vyskytuje židle a stůl – tj. jako počitatelné individuum. Ono informační zahlcení, pronásledující člověka v informační společnosti, je jiného původu. Je to projev obecného poklesu a devalvace onoho bodu, kde končí základ informovanosti a začíná informace. Máme tedy celkově k disposici čím dál rozsáhlejší množinu prostředků k dosahování čím dál méně ušlechtilejších cílů.

 

***

 

Můžeme, domnívám se, oprávněně soudit, že “informační společnost” má sice svůj název od toho, že se celkově zvýšila dostupnost informace, ale dostupnost informace roste hlavně díky tomu, že stále více věcí, s nimiž se setkáváme v každodenním životě, nabývá charakter informace a je považováno za “pouhou” informaci. Dostupnost informace ale fakticky dlouhodobě klesá, neboť s růstem informace se pozvolna a plíživě snižuje základ informovanosti. To vůbec neznamená, že by se kupříkladu snižovala jakási průměrná, statisticky měřená vzdělanost – znamená to jen, že vzdělání se mnohdy stává “jen” přenosem informací, tuto kvalitativní změnu je však velmi obtížné hledat v statistikách.