Telemedicína – přehled zahraničních zkušeností.

Jan Vejvalka, Ústav vědeckých informací 2.LF UK, Praha

 

Podle definice WHO je telemedicína (telematika pro zdravotnictví) ”souhrnné označení pro zdravotnické aktivity, služby a systémy, provozované na dálku cestou informačních a komunikačních technologií za účelem podpory globálního zdraví, prevence a zdravotní péče, stejně jako vzdělávání, řízení zravotnictví a zdravotnického výzkumu”. Podle jiné definice (též WHO) je to “poskytování zdravotnických služeb tam, kde vzdálenost je kritickým faktorem, při použití informačních a komunikačních technologií pro výměnu validních informací pro diagnostiku, léčení a prevenci nemocí a úrazů, pro výzkum a hodnocení a pro kontinuální vzdělávání poskytovatelů zdravotní péče v zájmu zlepšení zdraví jednotlivců a společenství”.

Do telemedicíny v širším smyslu se obvykle řadí

Historie telemedicíny jde spolu s historií informačních a komunikačních technologií: využití rádiového spojení pro řešení zdravotních problémů v odlehlých oblastech lze označit za počátek telemedicíny ve smyslu shora uvedené definice. Kromě použití komunikačních technologií je dalším charakteristickým rysem telemedicíny vzdálenost jako kritický faktor. Této charakteristice odpovídají některé nesporné scénáře využití telemedicíny: zmíněná zdravotní péče v odlehlých oblastech, medicína katastrof, válečná medicína.

Kritická vzdálenost však nemusí znamenat stovky či tisíce kilometrů: i relativně velmi krátká vzdálenost může být kritická pro kvalitu a dostupnost poskytované péče tehdy, když kvalifikovaný zdravotník stráví značnou část svého času cestováním. I v takové situaci je telemedicína (nasazení informačních technologií pro překonání vzdálenosti) namístě. Smysl telemedicíny tak doznává jistý posun, či spíše zpřesnění: z nejzazší možnosti, jak řešit kritické situace, se telemedicína stává nástrojem pro zlepšení dostupnosti zdravotní péče a pro snížení nákladů na její poskytování. V této roli se metody telemedicíny stanou “denním chlebem” zdravotníků.

Ukazuje se, že přínosy telemedicíny mohou být velmi rozmanité, např.:

Spektrum lékařských oborů, kde metody telemedicíny nacházejí své užití, se stále rozšiřuje. Počínaje radiodiagnostikou, kde primárně digitální informace tak jako tak přicházejí k diagnostikovi cestou informačních technologií, přes např. dermatologii či patologii, kde přenesená obrazová informace může sloužit pro diagnostiku, až po telechirurgii, která se ze science fiction stává realitou. Omezíme-li se na telemedicínu v užším smyslu, byly publikovány práce na témata teleoftalmologie, teleortopedie, telegeriatrie, telepsychiatrie, telekardiologie, telekardiochirurgie, telegenetiky, teleanestesiologie, teleendoskopie, teleotorhinolaryngologie, telepediatrie, telepulmonologie, veřejného tele-zdravotnictví, primární tele-péče či veterinární telemedicíny.

Obvyklým předsudkem bývá, že pro telemedicínské aplikace jsou nutné vysoce kapacitní komunikační linky. Jakkoliv je videokonference na dálku nejefektnější z telemedicínských postupů, jistě není nejefektivnější. Poměr mezi cenou a užitkem je vždy dán zejména potřebností dané služby, a z jejího charakteru pak vyplyne potřebné technické zajištění. Pro řadu aplikací tak zcela postačí prosté “off-line” posílání dokumentů (např. digitalisovaných snímků) elektronickou poštou.

Telemedicína ovšem nejsou jen technická řešení. Užití nových informačních a komunikačních technologií s sebou přináší řadu otázek a problémů etických, právních, organizačních. Ukazuje se, že klíčovým faktorem pro rozvoj telemedicíny je stávající organizace zdravotnických systémů, a zejména způsob financování zdravotnictví v různých zemích. Na druhé straně je však dosti pravděpodobné, že jednoznačné výhody, které s sebou medicínské nasazení informačních a komunikačních technologií přináší (kvalita péče a nižší náklady) si dříve či později vynutí odpovídající změny zdravotnických systémů.