NOVÁ PARADIGMATA KNIHOVNICTVÍ?

Doc. PhDr. Rudolf Vlasák (Univerzita Karlova v Praze, Ústav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty)

Letošní konference, pořádaná už tradičně v souvislosti s pražskými knižními veletrhy, bude zřejmě obdobně, jako v současné době valná většina podobných akcí v zahraničí, předznamenán tušením, že nadcházející konec tisícíletí zasáhne knihovnictví ještě velmi pronikavými změnami. S postupující digitalizací společenské komunikace, zejména dokumentů, nesoucích jakékoli informace, se přibližuje něco, co už sice dostalo vznešené označení jako "informační společnost", co si však ještě v důsledcích pravděpodobně nedovedeme představit.

 

Nové pojetí dokumentu?

V prostředí, ve kterém dnes pracují už velmi početné automatizované systémy knihoven, se integrují všechny veřejné přenosové sítě a vznikla celosvětová síť sítí přenášejících všechno, pro všechny, a to digitálně, na bázi počítačového řízení všech přenosů, umožňující vyhledávání a zpracovávání a další šíření jakéhokoli komunikátu kamkoli na světě. Slovo "dokument" se pro účely knihovnického zpracování (identifikovat pro zpětné nalezení) mění na výraz "digitální objekt" znamenající jakýkoli smysluplný celek nesoucí věcný obsah, informaci, ať je to text, obraz nebo zvuk, a to i ve fragmentální podobě. Z iniciativy Americké asociace nakladatelů se v současné době vyvíjí standardizace identifikátoru označeného zkratkou DOI (Digital Object Identifier), který se má stát elektronickou obdobou ISBN, resp. ISSN, ovšem navíc s lokační funkcí na Internetu. Jeho hlavní funkcí má být interaktivní přímé propojení nakladatele nikoli jen s knihkupcem či knihovnou, ale dokonce se čtenářem. Nakladatelství Bowker tento identifikátor představilo už na mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu v roce 1997.

Internet, jakkoli dnes už mohutný a světový, neřekl ještě zdaleka poslední slovo. Teprve začal hostit některé rozhlasy a televize se k masové digitalizaci a tím k integraci s počítačovými prostředky komunikace (rozuměj online, interaktivně), připravuje. Vstupuje s telefony do domácností dosud jen v nejvyspělejších zemích, i když na naše vnímání obdivuhodně rychle. ISDN, neboli "integrované služby digitálních sítí", pojem, kterým tento svět žije už od druhé poloviny 80. let, se i v těch nejvyspělejších telekomunikačních a počítačových mocnostech světa pracně prosazuje. Do světa takto komunikovaných a zpřístupnitelných digitálních objektů, neboli také digitálních knih, časopisů, novin, sborníků z konferencí, patentů a vůbec všech typů dokumentů, které jsou stále v totálně převažující klasické papírové formě předmětem nabídky knihoven, vstoupil dnes už zřetelně nový prvek: digitální virtuální knihovna, rodící se podle vize "Informační dálnice", jak ji americký viceprezident Albert Gore nastínil už v první polovině tohoto desetiletí. To ovšem není knihovna knihovnická. Jde, jak se ukazuje, vlastně o vyloučení klasické knihovny "kamenné" z komunikace nakladatel - čtenář.

Skutečnost, že v dosud budovaných digitálních knihovnách na Internetu hraje rozhodující úlohu stávající knihovnická obec, a to jak v jejich tvorbě, tak i ve zpřístupňování (skenováním vlastních sbírek či získáváním, pořádáním, ukládáním dokumentů na svých serverech a také poskytováním možnosti kopie už digitalizovaných dokumentů na svých klientských stanicích "prezenčně"), lze chápat jako přechodnou záležitost. Knihovny tu zatím nahrazují nedostatečnou vybavenost konečných uživatelů automatizovaných informačních systémů, dosud svých čtenářů. Ta se ovšem prudce zvyšuje.

 

Konec "kamenných" knihoven?

Oproti všem dosavadním hrozbám bezpapírového světa, které se samozřejmě nesplnily a dnes jsme paradoxně svědky naopak počítačově předpřipravované záplavy tiskovin všeho druhu, vyvstává dnes už přesto přímo hamletovská otázka dnešního knihovníka: K čemu kamenné knihovny, i když nabízející nejen tištěné dokumenty? Zajdou do nich čtenáři, vybavení lehkými, přenosnými notebooky s vestavěnými přjimači a vysilači pro práci i v digitalizovaných radiokomunikacích (vleže na samotě u lesa) a jejich prostřednictvím v celém kybernetickém prostoru informačních dálnic a na ně připojených servisních informačních systémů? Budou knihovny vyhledávat diváci domácích televizí, sloužících současně jako terminály, resp. klienty všech možných světových systémů, nabízejících elektronické verze děl takřka veškeré světové literatury? A zejména: Budou potřebovat své ústavní, podnikové a akademické knihovny vědečtí a výzkumní pracovníci, ovládající na svém pracovním stole vyspělou multimediální stanici, jejímž prostřednictvím vstupují do většiny z relevantních dokumentů - časopiseckých článků, encyklopedií a slovníků, výzkumných zpráv, sborníků z konferencí, patentů, norem atd., zpřístupňovaných už dnes v řadě databázových center pod uživatelsky velmi vlídnými rozhraními a za rapidně klesající ceny connectime?

Podobné otázky si kladly už před 5 lety v USA velmi renomované osobnosti dnešního knihovnického světa. Tehdy ještě ve velmi polemické úvaze (ve společném úvodním slově k poslední výroční zprávě o výzkumném programu OCLC) prezident a výkonný viceprezident tohoto snad nejvýznamnějšího světového knihovnického servisního centra - K. Wayne Smith a Donalda J. Muccine - konkurenceschopnost digitálních knihoven na Internetu oproti knihovnám klasickým rázně zavrhli. Jejich odpověď na stále se objevující předpovědi konce knihoven, v daném případě už díky předpokládanému rozvoji Internetu, zněla: "Nic nemůže být dále od pravdy: síť není knihovna. Divoké hranice Internetu asi vždycky zůstanou divokými, ale nedaleko od nich bude existovat to podstatné, umění informačního managementu knihovníků, knihoven a knihovnických systémů. O tom není pochybností." Nicméně, když jsem je tehdy v jedné za svých prací citoval, dodal jsem, že ovšem podstatná část prací, které výzkumný útvar OCLC provádí a ve zmíněné zprávě vykazuje, směřuje právě k virtualizaci a s tím i k digitalizaci a tedy k bezpapírovým dokumentům a manipulaci s nimi bez potřeby knihovních regálů.

 

V čem je problém?

Vidím jej v asimilaci knihovnické profese, která se nutně rozšiřuje od tvorby a správy sbírek "hmotných knihovních jednotek" (nejen tištěných, ale i mikrografických, magnetopáskových a optoelektronických) na tvorbu a správu virtuálně se chovajících sbírek nehmotných digitálních objektů. V případě "hmotné" sbírky je knihovna a její profesionální personál přímým účastníkem osobního kontaktu s uživatelem - čtenářem Tato knihovna musí sázet i do budoucna na kvalitu vystaveného "zboží" a samozřejmě na kvalitu systému obsluhy "zákazníka" právě tím, co má reálně na skladě. Počítače a jejich sítě zde nejsou k odvedení čtenáře k jiným, digitálním sbírkám ve virtuálnu Internetu, ale naopak jako pomůcka k orientaci v možnostech prezenčně poskytovaných služeb knihovny, kterou navštívil. V budoucnosti, a dovoluji si odhadnout, že nedaleké, maximálně do deseti let, totiž bude náš dnes ještě za poskytnutí přístupu k Internetu vděčný čtenář "navštěvovat" běžně knihovny celého světa bez naší přítomnosti a ne z naší klientské stanice, ale ze svého pracoviště a ze svého domova.

Jak už bylo řečeno, tyto digitální knihovny budou (a konec konců už v mnoha případech jsou) vytvářeny přímo vydavateli a nakladatelstvími. Nepředpokládá se, že by byly využívány za pomoci knihoven a knihovníků. Jde jen o to, do jaké míry se právě ve funkci jejich vytváření a správě uplatní moderní metody také vlastní knihovnické profese. Domnívám se, že se zde už otevřela dosti široká brána pro vstup knihovníků, schopných se uplatnit přímo jádrem své odbornosti. Tím je nepochybně identifikační a věcný popis dokumentu, a to i v případě dokumentu typu "digitálního objektu" ve virtuálním kybernetickém prostoru, aby jej bylo možno zpětně vyhledat. Je jím také správa sbírek, v případě digitálních knihoven správa informačních databází, pro kterou se dnes knihovníci na moderních oborových školách připravují.

 

Nové typy knihoven?

Už v 70. letech se vytvořil nový typ knihovnické instituce. Obecně jej lze označit jako knihovnická servisní centra. Jde služby automatizovaných systémů, jaké byly vybudovány nejen v už zmíněném OCLC, a také jde o velmi perspektivní typ, jehož fundamentálním představitelem se stalo původně oddělení speciálních výpůjčních služeb Britské knihovny, z něhož se vyvinula dnešní celosvětová služba dodávání dokumentů známá pod zkratkou BLDSC (British Library Document Supply Centre). V poslední době ztratila na výjimečnosti právě díky prudkému rozmachu služeb nabízejících nejen online zpřístupnění, ale i dodání dokumentů ze svých elektronických knihoven. Jsou už uznanou kategorií knihovnického světa, známou pod zkratkou DDS (document delivery services - česky snad "dokumentové dodavatelské služby). Jsou budovány knihovnami, databázovými centry, která byla původně vytvořena pro pouze online vyhledávání informací rešeršními postupy, a také přímo nakladatelstvími.

Dvě různé knihovnické profese?

Knihovnická profese se tak větví minimálně do dvou různých směrů. Jedním je služba na bázi osobního kontaktu se čtenářem v klasické, i když co do infrastruktury plně komputerizované knihovně, poskytující ve finální fázi hmotný dokument, druhým směrem jsou pak budovatelé a správci databází, na jejichž základě jsou poskytovány služby vzdáleným, telekomunikačně připojeným uživatelům. Toto nikoli zcela nové a jistě jen postupně vytvářené rozdělení praktického uplatnění naši profese v sobě skrývá ještě jednu dělící mez. Je jí odlišný hospodářský vztah knihovnické služby ke čtenáři. Pravděpodobně nelze předpokládat podstatný zlom ve směru komercionalizace jak veřejných tak všech ostatních typů knihoven, v některých případech pracujících v rámci střediska vědeckých, technických či ekonomických informací. Naopak služby typu DDS byly od počátku stavěny na základě komerčního vztahu mezi jejich provozovatelem a uživatelem - v tomto případě zákazníkem, i když platební podmínky a způsoby se systém od systému mohou lišit. Nejde jen o úhradu za porušení copyrightu při dalším, elektronickém kopírování a šíření dokumentu, ale stále více především vlastní prodej dokumentu, který je tímto způsobem vlastně vydáván, obdobně jako je tomu v případě tiskoviny.

Obě formy knihovnických služeb, které se dnes paralelně, a možno říci navzájem do určité míry komplementárně, rozvíjejí (i když ta druhá, elektronická, přece jen na úkor té první, klasické), jsou perspektivní. DDS a elektronická servisní centra založená na online pracujících souborných katalozích jsou tu už, jak bylo řečeno, od 70. let. Přitom tehdy se o nových knihovnických paradigmatech nehovořilo. Není tudíž ani dnes jednoznačné, v čem se knihovnictví v jádru své profese mění. Nové podmínky přístupu člověka k informacím, dané demokratizací informatiky (domácí počítače připojené na Internet) samozřejmě způsobí, že se kromě tištěných budou stále ve větší míře nejen prohlížet (jako tomu bylo u mikrografických forem dokumentů), ale také číst publikace, zejména ty nepříliš obsáhlé, na obrazovkách knize podobných laptopů. Mladá generace v USA, odkojená už ve znatelné míře domácími pécéčky, nás o tom stále více přesvědčuje. Neznamená to pravděpodobně zánik "kamenných" knihoven, ale jako film způsobil konkurenci divadlům a televize zase biografu, způsobí také elektronická virtuální knihovna konkurenci knihovně reálné.

Knihovnictví tak nebude, jak se dosud ještě mnohde traduje, pouze převážně osobní odbornou službou veřejnosti s vlivem sociálních a psychologických aspektů, které jsou s tím spojené, ale také informační profesí bez osobního kontaktu se čtenářem, ale zato vstupující do standardních komerčních vztahů hospodářské organizace, jakou klasická knihovna není a pravděpodobně nikdy nebude. Zvýrazňuje se prvek informačního manažerství s potřebou vyššího ekonomického vzdělání, přičemž vzdělání informatické se už rozumí samo sebou. Nejde snad tudíž ani natolik o změnu vlastního knihovnického paradigma, ale spíše o nové paradigma knihovnického vzdělávání. Ta musí způsobit, aby se konečně i u nás mohli ucházet o místa oněch informačních manažerů takto vzdělaní knihovníci - informační specialisté, a nikoli, jak je tomu dosud, pouze informatici, tj. tzv. "hoši od počítačů".

 

Literatura:

DE GENARO, Richard: Paradigm lost: Research libraries in an era of change. Ve: Innovation for information: international contributions to librarianship. Essen, Universitätsbibliothek Essen 1992, s. 65-73.

SMITH, K. Wayne - MUCCINO, Donald J.: This issue... Ve: Annual review of OCLC research. Dublin, OCLC 1994, s. V.

VLASÁK, Rudolf: Knihovny a telekomunikace. In. Automatizace knihovnických systémů. Sest. Rudolf Vlasák. Praha, SKIP 1995, s. 5-12.