Metodologický přístup k elektronicko-digitálnímu zpracování rukopisů
	Zdeněk Uhlíř, Národní knihovna ČR, Praha
	Vznik nového badatelského a informačního prostředí daný digitalizací historických dokumentů vede k nutnosti změny dosavadních metodologických přístupů: je třeba hledat nové cesty v rukopisné práci, její nové paradigma. Některé náměty vyplývají ze zkušeností programu "Memoriae Mundi Series Bohemica".

Na první pohled může připadat poněkud nemístné hovořit na konferenci věnované převážně informačním technologiím o tématu spadajícím do poněkud jiné oblasti. Ale musím zdůraznit právě ono poněkud: informační technologie přece nejsou naším konečným cílem, jsou jen cílem postupným, průchozím, skrze nějž vede cesta dál, mnohem dál. Tu si dovolím trošku delší citát z jednoho sloupku Petra Koubského, v němž je zcela přesně vyjádřeno právě to, co mám na mysli: "Digitální technologie totiž v podstatě vůbec nejsou novým oborem, i když to tak na první pohled vypadá. Jsou něčím větším - zásadní změnou všech oborů. Více než počítačové specialisty potřebujeme proto úředníky a automechaniky, obchodníky a učitele vzdělané jinak, než jak to bylo dosud; takové, kteří dokážou ve své práci použít počítače a internet k tomu, aby ji dělali lépe a efektivněji. A i to je teprve začátek, protože skutečným důsledkem masového nasazení nových technologií bude obrovská změna ve struktuře společnosti, největší za posledních sto let." Tolik citát; jen bych dodal, že tu nejde jen o posledních sto let, ale o časovou dimenzi mnohem velkorysejší, o reálné vkročení do toho, čemu se říká "doba poevropská". Tak daleko však ve svém nynějším příspěvku nechci jít.
  Je-li tomu tak - a jsem přesvědčen, že ano -, pak se to týká i rukopisného knihovnictví a s ním spojených speciálních disciplín (kodikologie, archeografie, textologie, editologie atp.); jinak má naději jako reálně uplatnitelný obor zaniknout. Co to ovšem znamená - zásadní změna oboru? Obvykle se tu mluví o počítačové gramotnosti, ti prozíravější hovoří o gramotnosti informační. Pokud se nynějšímu trendu zrovna nebráníme jako nežádoucím novotám, většinou se připojujeme k těmto tvrzením. Možná tím vzniká dojem přizpůsobivosti a otevřenosti změnám, ale odpověď je to právě taková jako žádná: sice snad naznačuje, v jakém směru máme postupovat, ale vůbec neříká, co vlastně máme dělat. Výsledkem tak je jenom velké znejistění a rozkolísání.
 Tím ovšem ztrácejí smysl jakákoli slova o zlepšení kvality a zvýšení efektivity knihovnické a na ni napojené badatelské práce. K nám ještě toto vědomí rozpaků nedorazilo, protože okouzlení informačními technologiemi je zatím příliš čerstvé, ale ředitel kalifornské universitní knihovny Peter Lyman je již zaznamenává: zjišťuje, že ani masivní využití počítačů a informačně komunikačních technologií nepřineslo - na rozdíl snad od dalších oborů a oblastí - zvýšené účinky v badatelské a s ní spojené odborné práci. Ani on však nedokáže nalézt uspokojivou odpověď na tento zapeklitý problém, než je dnes již poněkud obehraná týmová organizace práce. Organizace práce, zejména její distribuce či distribuovanost, s tím vším sice také jistě souvisí, ale celá věc má jeden podstatný háček: instituce samy přece nebádají ani odborně nepracují, to dělají lidé. A tak musíme předpokládat, že jádro problému je v rovině individuální, protože poznání jako takové je právě individuální.
 Tím jako bychom se dostávali k také již dobře známé ideji společnosti znalostí a vzdělání, tak dobře známé, že se z ní v určitých kruzích pomalu ale jistě stává klišé bez obsahu. A v tom to právě je: z našeho pohybu mezi počítači, informačně komunikačními technologiemi a organizací jako by poznenáhlu vznikal bludný kruh, v němž se jen otáčíme, takže nakonec nemůžeme k ničemu podstatnému přistoupit. Společnost znalostí a vzdělání totiž nelze chápat pouze v aplikační či dokonce prakticistní úrovni, aniž se ohlížíme na to, odkud nabyté znalosti pocházejí, kde a jak se vzdělání získává. To znamená, že nejde v první řadě o intenzivnější uplatnění poznání v praxi, nýbrž především o dosažení jiného charakteru poznání. Teprve na tomto základě mohou mít znalosti a vzdělání ten zásadní inovační a transformační význam, který se jim přikládá.
 V této souvislosti však narážíme ještě na další potíž. Různí technokratičtí prognostici a futurologové se nechávají slyšet, že humanitní obory nenaleznou v nové informační společnosti a její digitální ekonomice uplatnění. S věrohodností takovýchto prognóz se to sice nejspíše má stejně jako s fukuyamovskými proroctvími o konci historie, nicméně to neznamená, že jsou zcela bezdůvodné. A právě důvody vedoucí k takovýmto tvrzením by nás měly zajímat: máme-li jako svůj cíl na mysli transformaci našeho počínání, jádro problému bude na tomto místě. Musíme se ptát, proč se humanitní obory, mezi něž patří rukopisné knihovnictví a příbuzné speciální disciplíny, jeví v takto nepříznivém světle.
 Je-li otázka postavena tímto způsobem, zasahuje zajisté nejhlubší vrstvy našeho oboru. Nepochybně tu tedy jde o jeho teoretické a metodologické základy. Vypadá to tak, že právě ony musí projít podstatnou proměnou, která by je uschopnila nějakým způsobem pozitivně přijmout současné změny. Dostáváme se tedy do oblasti, které pohříchu dosud byla věnována minimální pozornost, ačkoli její důležitost je prvořadá. Pokusím se tento nedostatek alespoň poněkud napravit.
  Jedno tedy už teď začíná být jasné: pouhá konverze stávajících metodik rukopisného knihovnictví a příbuzných speciálních disciplín je naprosto nedostatečná; v žádném případě nemůže jít o pouhou formální změnu záznamu či zápisu, která by jen jiným způsobem prezentovala to, co je dnes obvyklé a co je výsledkem vývoje za poslední řekněme dvě tři století. Zde je podstata věci: právě tento dosud kontinuální vývoj je třeba přerušit a pokusit se formulovat nový počátek. V přítomné době se tedy nacházíme na jakémsi švu diskontinuity a jistě nebude jednoduché si s touto situací poradit. Přesto však se tomu nelze vyhnout - je to jediná cesta, jak převést náš obor změněnými podmínkami do nového informačního prostředí, jež se před námi zatím spíše jen nesměle otevírá. To znamená, že dosud ještě je čas, třebaže na to nelze spoléhat a nechat se tím ukolébat.
 Jestliže však stojíme před úkolem provést zásadní diskontinuální řez, narážíme na problém, v němž se spojuje teorie a metodologie s faktografií. Má opravdu tento radikální řez znamenat odmrštění všeho, čeho bylo dosaženo? Jinými slovy, má to být nový počátek na zelené louce, jak se říká? Myslím, že konzervativní odpůrci nových přístupů tomu tak správně rozumějí, ovšem vidí to převážně v nebezpečně zjednodušené podobě. Protože se totiž až příliš ztotožňují s metodikou oboru a o jeho předmětu jakožto domnělé samozřejmosti vůbec neuvažují, celý obor se jim redukuje pouze na jejich vlastní pojetí. A tak také nevidí změnu jako změnu, nýbrž rovnou jako zánik. Tato dnes už trestuhodná naivita by snad mohla působit směšně, kdyby nešlo o příliš závažnou věc, než abychom se nechali unášet nějakými žabomyšími spory.
 Je docela dobře možné, že tu jiným způsobem vystupuje minulost oboru v podstatě zametená pod koberec. Navenek podobným způsobem totiž kladla otázky "nastupující" marxistická historiografie koncem čtyřicátých let a v letech padesátých: tehdy také šlo o přehodnocování (třebaže v mnohem užším rámci) a přepisování dějin z jiných hledisek, než byla ta dosud obvyklá. A tehdy také (byť podstatně jiným způsobem) šlo o souvislost metodologických změn se změnami společenskými. Právě tehdy však rovněž tak došlo k petrifikaci jakéhosi faktologického objektivismu, kterému se snad ne zcela přesně, ale přece jen docela výstižně říká pozitivismus. Bylo domnění, že je to obrana "vědy" a "odbornosti" před "ideologií" a "politikou". Tato situace dnes už není, a tak u mnohých vzniká úlevné přesvědčení, že není o čem hovořit, ba že je vůbec nepřípadné vracet se k tomu. Jenže tento faktologický objektivismus nebyl bez vedlejších účinků, jež působí ještě dnes. Historiografie a spolu s ní rukopisné knihovnictví a příbuzné speciální disciplíny se uzavřely do úhledné rezervace a nechtějí být rušeny ničím, co přichází jakoby zvenčí. Konečným důsledkem je pak přetrvávající alergie na jakoukoli změnu, nechuť reflektovat své počínání, neschopnost přistoupit k tzv. společenským požadavkům z hodnotícího, ba asi vůbec i hodnotového hlediska. Výsledkem je naprosto odtažitý profesionalismus, který nedokáže nalézt společenský, sociokulturní a ideový kontext, jenž však produkuje jakési informace a znalosti, vládne obrovským faktografickým komplexem a říká si věda a odbornost. Naše otázka je, co s tím.
  Odpověď ovšem nesmíme podávat předčasně, protože by se nám mohlo stát, že nabereme špatný směr. Nadto přirozeně nejsem první, kdo se takovýmito otázkami zabývá. Musíme tedy vycházet z toho, co je dnes už nepochybné. Stručně a jasně to formuloval Rudolf Vlasák svým rozlišením knihovníka a informačního pracovníka. Je sice příznačné, že to vzbudilo velkou kontroverzi a většinovou nelibost, ale od toho na tomto místě můžeme odhlédnout, protože na základě toho, co už jsem řekl, to vůbec není překvapující. Domnívám se ovšem, že pro nynější účel bude výhodnější vyjít z rozlišení mezi institucionálním, resp. dokumentalistickým na jedné a informačním knihovnictvím na druhé straně, které podává Jiří Cejpek, a následně mezi jedním instrumentálně utilitárním a druhým existenciálním, ontogenetickým, resp. holistickým paradigmatem informační vědy. Pomiňme dosud ne zcela ustálenou terminologii a obraťme se rovnou k podstatě věci, k základní povaze rozdílu, který se zde naznačuje. Spočívá v tom, jak přistoupit k předmětu našeho zájmu a jak jej uchopit: těžiště se přesouvá z oblasti objektivované, zaznamenané informace do oblasti kognitivní, ba dokonce vůbec mentální. Sem se nyní musí zaměřit naše teoretické a metodologické myšlení, neboť zde je základ pro úspěšnou transformaci celého oboru.
  Je zřejmé, že tu přestává jít o jednotlivá pravidla, normy, metodiky a technologie a že rozhodujícím se stává vytváření a prezentování modelů lidské mysli. Z toho ovšem plyne jedna zásadní skutečnost: musíme se znovu vrátit k samotnému předmětu rukopisného knihovnictví a příbuzných speciálních disciplín. Při takovéto jednoznačné změně stanoviska přestává totiž být jednoduše jasné, co jím vlastně je, a to aspoň ze dvou důvodů. Jednak to působí sám přechod z oblasti objektivované informace do oblasti mentálních modelů, jednak je třeba kriticky přehlédnout dosavadní pojetí, které v podstatě vychází z prosté teorie odrazu, nereflektuje hlubší horizontovou vrstevnatost skutečnosti. Domnívám se, že změna právě v této oblasti musí být zcela radikální, třebaže zároveň tuším, že to vzbudí nemalý odpor a že nebude snadné prosazovat najednou něco zcela jiného, než bylo dosud obvyklé. Tu je třeba opakovat, co již před časem vyjádřil Max Dvořák, protože to mutatis mutandis platí i dnes na tomto poli: "Tak jako ve všech dobách, tak i dnes budoucnost patří mládí. To bude muset znovu budovat, aniž by se příliš ohlíželo nazpátek. Je to jeho právo, je to však také jeho povinnost. Bude nuceno v mnohém směru nově se orientovat, také ve vědě, neboť pozornému pozorovateli sotva unikne, že věda dnes prochází krisí. Příčina je v prvé řadě v přílišném zmechanisování vědecké práce; platí to především pro duchovní vědy. Máme málo velkých badatelů, zato však celou vrstvu učenců, ba bylo by téměř možno říci učenou kastu, která ve vědeckém povolání hledá především životní zajištění. Je to zcela účelné, neboť ve složitém ústrojí vědecké práce najde se pro každého průměrně schopného nějaká přihrádka, kterou je možno podle vyzkoušených receptů naplnit a tak spravovat jako je tomu právě ve správní službě. Ale to jistě není to pravé. Zmizelo vědomí, že k vědci patří především vnitřní určení, a v tom směru bude nutno zjednat nápravu."
 Jak tedy dnes utváří svou předmětovou přihrádku rukopisné knihovnictví a kodikologie? Můžeme říci, že tím nejjednodušším způsobem, jak to jen lze: základem je fyzická jednotka dochování, rukopis je prostou materiální věcí. Vychází se bez výraznější reflexe z majetkové evidence, která je doplňována o další údaje. Na první pohled se to jeví jednoduché a naprosto srozumitelné, ale to platí jen z ryze prakticistního hlediska. Nejistoty nastanou, jakmile vykročíme za hranice vlastního kulturního okruhu, pokud překročíme hranice toho, co můžeme nazvat národní škola. Hned totiž zjistíme, že ona základní evidenční jednotka vůbec není chápána stejně: jednou je jí svazek v jeho dnešní podobě, jindy naopak prvotní část zařazená později do konvolutu, v němž se nachází dnes. Vidíme tedy, že pojem rukopisu se nevztahuje k žádné konkrétní třídě materiálních předmětů, ale je to prostě racionalizovaný předmět intencionální, který je dán zvykem a nereflektovanou praxí, jež se v závislosti na historickém kulturním regionu a národní škole odlišuje. Řečeno jinak, vědecká formulace vychází z ne-vědeckých základů a předpokladů. To je ovšem velice podstatný nedostatek, alespoň v tom smyslu, že se zcela příčí teoretickým axiomatům objektivismu či pozitivismu, podle nichž se pojem vztahuje nikoli k intencionálnímu, nýbrž k materiálnímu předmětu. Možno tedy uzavřít, že dosavadní pojetí vyvrací samo sebe.
 Z epistemologického, gnoseologického či noetického hlediska na tom ovšem nic zvláštního není, problém je pouze v myšlenkové rigidnosti rukopisného knihovnictví a příbuzných speciálních disciplín, které se pohybují pouze na úrovni fragmentárnosti. Musíme-li připustit, že vědecké myšlení vychází z myšlení ne-vědeckého a předvědeckého a spočívá na něm pevněji, než je objektivistický a pozitivistický scientismus ochoten přiznat, znamená to, že se musíme vyrovnat především s touto skutečností, kterou nelze odstranit a kterou už není možno nadále zakrývat. Znamená to uvědomit si jediné: to, co bylo dosud pokládáno za objektivní vlastnosti rukopisu-předmětu, jsou jen racionalizované aspekty intencionálního nazírání. Nejde tedy o to, že by se objektivní vlastnosti kumulovaly v předmětný celek, nýbrž že jednotlivé aspekty odkazují k různým horizontům, které se však - a to je zcela zásadní a podstatné - nenacházejí na téže rovině. Důsledkem toho pak je, že jejich prostá kumulace nemá vůbec žádný smysl, pokud nechceme (teď už vědomě) utvářet klam.
 Tímto způsobem lze jednoduše na obecné rovině popsat přechod od objektivovaných informací k mentálním a kognitivním modelům, přechod, který by měl být podstatou transformace rukopisného knihovnictví a příbuzných speciálních disciplín. Teď jde jenom o to, jak jej aktuálně provést, jak jej konkretizovat v praktické činnosti. Přiznejme si konečně, že při naší odborné práci vycházíme ze základů předvědeckého myšlení, které teprve postupně reflektujeme, tematizujeme a konceptualizujeme. Že naší základní jednotkou v tomto smyslu pak zůstane i nadále jednotka majetkové evidence, bude docela bezrozporné, protože do ní už nebudeme vkládat další významy ab extra. Tato jednotka prostě stále zůstane jednotkou přirozeného světa, nic více, nic méně. Radikální změna však nastane v naší práci a v našem vyjadřování. Jde-li totiž o jednotku z řádu přirozeného světa, není tu namístě žádná intelektuální sofistikovanost, které by tento přirozený řád překračovala. To ovšem znamená konec katalogu a nástup inventáře. Cílem tu totiž nebude vnitřní prohlubování nějakého tzv. úplného záznamu, resp. popisu, nýbrž jakási projekce ven, která jednotlivosti převede na hromadný jev. Nejde tu ovšem o žádnou systematickou či systémovou kumulaci jako v případě popisu tzv. objektivních vlastností, nýbrž o prosté indiferentní přiřazování dalších a dalších jednotek. Tím nejenom odstraníme jakoukoli klamnou předčasnou sofistikovanost, ale zbavíme se ještě další potíže, kterou s sebou nese dosavadní objektivistický přístup.
  Tato potíž se týká otázky tzv. souborného katalogu. V dosavadním provedení, vázaném na tradiční informačně znalostní prostředí tištěné knihy vykazuje představa souborného katalogu rukopisů dva zcela frapantní nedostatky. Jednak se důsledně orientuje na oblast národního státu, tzn. vede k fragmentarizaci jednotlivých národních škol a nepřekračuje v žádném případě hranice historických kulturních regionů, jednak (vzhledem k nemožnosti vytvořit v tomto prostředí otevřený dokument a zároveň jej publikovat, tzn. vzhledem k vytváření pouze dokumentů uzavřených) nejde vlastně o souborný katalog v pravém smyslu, leč o pouhý soubor jednotlivých katalogů, kde úroveň celku je pouze imaginární, nikoli však reálná. Jde tedy o další sebeklam, který je třeba nejenom rozpoznat, ale také odmítnout; není totiž dán jen omezenými možnostmi komunikace v tradičním informačně znalostním prostředí, ale také - především - teoretickými a metodologickými východisky.
 V tradičním prostředí je možno si proponovaný otevřený indiferentně doplňovaný inventář představit pouze jako kartotéku, jež ovšem nemůže být běžně komunikována, neboť tomu brání její fyzická povaha striktně vázaná na místo. Takže teprve nyní má smysl začít hovořit o využití informačně komunikačních technologií umožňujících utvářet otevřený sdružený, společný, sdílený, souborný (či jak je libo) inventář. Využití nových technologií tu ovšem ani zdaleka nestačí, ono sdružování je třeba také zorganizovat. To však znamená, že knihovnickou a jakoukoli další s ní spojenou vědeckou či odbornou práci je třeba vyvázat z těsných institucionálních hranic; sama praxe tak vede k zániku institucionální koncepce knihovnictví, jež je stále ještě dominantní, přestože rétorika bývá zcela jiná. To však už je odlišné téma.
 Vidíme, že teoretické a metodologické úvahy nás vedou k tomu, že využití informačně komunikačních technologií může být smysluplné jenom tehdy, když proměníme samotné základy svého oboru. Jenže tu se nám ukazuje jakási lest rozumu či ironie dějin: rukopisné knihovnictví, tak dlouho a pracně budované jako věda jako by znovu poklesalo v pouhé řemeslo, neboť co to je pouhý stručný inventář proti katalogu sofistikovanému na nejvyšší možnou míru, jak se to jeví v katalogu kodikologickém, který (jediný) si činí nárok být vpravdě "vědeckým"? Nebyli bychom tím sami proti sobě, kdybychom na to nejenom dobrovolně přistoupili, ale to i aktivně prosazovali? Myslím, že jakékoli obavy v tomto směru jsou liché, protože do vědeckého světa je možno vstoupit právě teprve teď, když jsme reflektovali jeho předvědecké základy. Ba domnívám se, že je to spíše ku prospěchu věci, protože takto se vzdáme neblahého pokušení formulovat vědu za každou cenu a ze zcela nicotných předpokladů.
 Až teď totiž můžeme opustit hranice přirozeného světa a vydat se do oblasti ať už racionální imaginace, nebo hermeneutiky; je totiž důležité, abychom měli záchytný bod i pro návrat zpět. Jestliže se při oborové transformaci spolu s Jiřím Cejpkem hovoří o cestě od pravidel atd. k hypotetičnosti, jsme právě na místě, kde dochází k tomuto obratu. Pokud v případě inventáře, jak jsem o něm mluvil, jistě je a vždy bude nutno požadovat standardy, je nutno chápat je jako formulaci požadavků technické funkčnosti, nikoli jako vyjádření metodické normy. A jakási jednota je dána i věcně, vychází z vazby na přirozený svět. Při kroku do světa racionální imaginace či hermeneutiky zůstávají už toliko ony formální standardy, avšak věcná jednota mizí; s opuštěním východiska v přirozeném světě by taková jednota byla jen nežádoucím totálním či totalitním nárokem, který nemá jiné opodstatnění, než je to, jež vyplývá z pojetí poznání nikoli jako moudrosti, nýbrž jako moci a síly. Stávající status a image pracovníků oboru jsou tím sice ohroženy, ale to je daň ze změny, které se nelze vyhnout. Nový status a image se budou utvářet na základě menší oborové uzavřenosti a pravděpodobně budou hrát zcela jinou roli než dosud.
  V nové souvislosti, do které jsme se nyní dostali, musíme mít na paměti jednu zcela kardinální věc: ať už se pohybujeme v hranicích přirozeného světa, nebo mimo ně, dostáváme se před nutnost proměny fiktivních potřeb v potřeby reálné. Jedině tak je totiž možno udržet elektronicko-digitální zpracování rukopisů jako souvislý proces, který se nedrobí do řady jednotlivých produktů, jež snad mají nějaký interní význam pro zpracovatele nebo knihovníka, avšak jen stěží oslovují někoho dalšího mimo tuto sféru. To znamená, že dodatečná informace, o kterou nyní jde, musí být zároveň informací užitnou, nikoli jen pomocnou, zkrátka musí být informací užitečnou a nikoli exformací, jak to nazývá Al Gore. Tady už lze spolu s Egonem Bondym hovořit nejenom o gnoseologii, ale také o ontologii informace. Co to ovšem znamená konkrétně?
  Musíme se znovu dotázat, co to vůbec znamená zpřístupňovat rukopisy, a teprve potom uvažovat, jak nám v tom mohou pomoci a prospět elektronicko-digitální a informačně komunikační technologie. Řídící otázka je tedy CO, zatímco otázka JAK je až druhotná, té první podřízená. To znamená radikální rozchod s dosavadním přístupem, který pořadí obou otázek obrací, přičemž výsledkem je velice sofistikovaný obor, který neslouží nikomu než jen svým pěstitelům a oslovuje jen málokoho dalšího. Tento teoretický a metodologický přístup vyvolává potřebu mnohem ráznějšího opuštění tradice a vykročení ze zaběhnutých zvyklostí, než jakou jsou schopny probudit samy nové technologie. Bez tohoto zásadního kroku by elektronicko-digitální zpracování rukopisů jen utvrzovalo staré nectnosti a petrifikovalo staré nevyhovující metodiky.
 Základním úkolem jakékoli rukopisné práce v tomto smyslu je učinit z pozůstatku minulosti, kterým rukopis v prvním plánu je, pramen dějin, tzn. pokročit do druhého plánu, mimo přirozený svět. Dějiny a minulost totiž ani zdaleka nejsou totéž. Minulost byla, ale už není, je tedy ireálná. Není však fiktivní, protože je res gestae, tím, co se událo; je tudíž ireálná v tom smyslu, že není aktuální, nikoli tak, že by nebyla vůbec. A tak tedy dějiny jsou aktualizací minulosti, jsou tvorbou reálného na základě ireálného. Jsou konstrukcí, reprodukcí našich myšlenek intendujících k minulosti a do ní, nikoli reprodukcí minulosti samé. Jan Patočka tomu říká, že historie je hledání smyslu v nesmyslném. Jestliže pak budeme souhlasit s Václavem Havlem, který říká zhruba tolik, že lidský život je hledáním ostrůvků smysluplnosti v oceánu nicoty, pak právě takto pojatá historie je součástí lidského života. Ať už je cílem tohoto života cokoli, rozhodně jím není odbornost, ta je pouhým prostředkem k něčemu jinému, cennějšímu, hodnotnějšímu. Výsledek této úvahy je jasný: pokud přikračujeme k elektronicko-digitálnímu zpracování rukopisů, znamená to odstranit nikoli odbornost samu, ale její osobivou dominanci. Znamená to prostě odstranit ten typ odbornosti, s nímž se potýkáme dnes, protože ona dominance tkví v samých jeho základech, je mu neodčinitelně vlastní.
 Hned je ovšem třeba říci, že těmito slovy v žádném případě nemyslím nějaký přechod od odbornosti k popularizaci; vždyť vůbec jen myšlenka popularizace je pouhým rubem tohoto typu odbornosti, není ničím samostatným a svébytným. U této popularizace si nikdy nemůžeme být jisti, zda nejde vlastně jen o vulgarizaci, anebo o házení perel sviním; nic z toho ovšem není dobře. Je zřejmé, že musíme zcela změnit strukturu našeho počínání, tzn. odbornost ponechat spíše uvnitř, neprezentovat ji tak intezivně navenek. Jinými slovy řečeno, provést přechod od specializace k univerzalizaci. Anebo ještě jinak: klást důraz na interdisciplinaritu a transdisciplinaritu.
  Čili se dostáváme k důležitému závěru, který má rozhodující význam pro pojetí rukopisné práce a rukopisného studia. Za zpřístupňování pramenů dějin nelze pokládat pouhý popis pozůstatků minulosti, pouhé soustředění na jednotlivé faktické předměty-věci. Považovat tudíž bibliograficko-katalogizační, dokumentalistický přístup za jádro rukopisného knihovnictví a příbuzných speciálních disciplín, jak tomu bylo až dosud, přestává být nosné a smysluplné. Totéž platí pro druhý základní předpoklad, kterým je fondový přístup, beroucí ohled téměř výhradně pouze na fyzický aspekt materiálu. Summa summarum, archeologie knihy přestává být tím, o co bychom měli usilovat. Pokud tedy hovoříme o vědeckém zpracování mimo hranice přirozeného světa, kodikologický katalog v něm ztrácí svou dosavadní ústřední roli. Zdá se, jako by to byla jen slova, ale je to mnohem důraznější změna, než si na první pohled jsme vůbec schopni představit. Tato změna je jádrem teoretického a metodologického posunu, k němuž dochází právě v souvislosti s elektronicko-digitálním zpracováním rukopisů, který umožňuje plné využití prostředků, s nimiž přicházejí elektronicko-digitální a informačně komunikační technologie.
  Znamená to ovšem, že dosavadní způsob práce rukopisného knihovníka téměř úplně a bez náhrady zmizí. Bude totiž zapotřebí úplně jiných produktů, abych tak řekl; k těm se arci dojde jinou cestou. Virtuální stránka digitální knihovny totiž vede k tomu, že přímé služby, ať už blízkému, či vzdálenému uživateli, budou moci být přeneseny do oblasti služeb nepřímých. Z toho plyne, že půjde o vznik tendence k uspokojení uživatelské poptávky cestou hromadné nabídky a následného výběru, nikoli cestou standardizace nabídky do jednoho produktu - jedné pomůcky. Rukopisná knihovnická práce pak nabude na této úrovni otevřeně monografického charakteru, byť nejspíše se zaměřením na monografie materiálové, přestane být polotovarem s velmi omezeným a v širším okruhu nejistým a nepravděpodobným využitím. Přestane letitá hra na vědu v tzv. vědeckých katalozích a nastane příležitost ke skutečnému bádání. Čili jinak: rozšířením přímých služeb o služby nepřímé dojde k integraci služeb a bádání do jednoho celku, a v konečném důsledku tedy k naprostému popření dosavadních způsobů a zvyklostí. Je to nejenom revoluce v oblasti teorie a metodologie, ale také součást sociální transformace. Tendence digitální knihovny k nepřímým službám nekončí totiž jen u integrace služeb a bádání, ale pokračuje ještě dále k interinstitucionální kooperaci. Hranice mezi rukopisnou knihovnou v institucionálním smyslu a jejím uživatelským osvětím bude do značné míry ztrácet svou neprostupnost, pozvolna bude docházet k propojování s příslušnými činnostmi universitními a akademickými. A to už se bude určitěji formovat nová společnost, jež odstraní tu, ve které žijeme dnes. Podstatné je, že k této transformaci dochází z vnitřních zdrojů, není oktrojována zvenčí.
 Transformace tradiční rukopisné knihovny ve virtuální knihovnu, vedoucí k restrukturalizaci produktů - pomůcek a k průniku explicitních monografií může zajisté mít širokou paletu podob. Všem jim je však společný odklon od sekundárních textů soustředěných na popis a popisnost (a někteří dokonce považují kodikologický katalog jen za sbírku referencí!) a obrat k textům primárním, originálním. Musíme tedy očekávat opětovný návrat ad fontes. Tento návrat znamená dvojí: na úrovni jednotlivostí je to přechod od popisu a sekundární atribuce ke kontextuálnímu, intertextuálnímu a transtextuálnímu hodnocení, na úrovni hromadného jevu potom vytváření možnosti k postižení shluků (clusters) textů viděných z různých hledisek, tedy naprosté odmítnutí dnešní tendence k preferování tzv. notorik, až k únavě stále znovu publikovaných a v prázdnotu rozmělněných textů. Něco jako byť jen relativní úplnost je tu nepřijatelné. Nepřipadá tu tedy v úvahu ani jakákoli uzavřenost - jediným měřítkem se stává minimální míra sdělnosti a funkčnosti pro uveřejnění v komplexním otevřeném dokumentu. Přestává tedy jít o publikaci výsledků hotových v jakémkoli ohledu a zájem se týká neustálého obdělávání vlastně stále téhož pole jakožto projevu nekonečna sevřeného mezemi. Výsledkem práce rukopisného knihovníka tak v žádném případě není popis skutečnosti, ale ustavičné obnovování dialogu o této skutečnosti. Nejedná se o postupné doplňování a rozšiřování poznání, ale pouze o rozmnožování pohledů na existenci možného. Principem je tu kontinuita změny a diskontinuita hlediska.
 Cílem toho všeho je uchovat kontinuitu idejí v diskontinuitě života; nejenom udržet ve fyzické existenci pozůstatky minulého života, ale dosáhnout toho, aby byly i nadále schopné něco vypovídat společnosti jako celku, netoliko těm, kteří s nimi přicházejí bezprostředně do styku. Dostát tomuto cíli však není nic jednoduchého a samozřejmého. Rukopisné knihovnictví a příbuzné speciální disciplíny sice musí změnit své odpovědi, ale společnost sama žádným explicitním kladením otázek nepomáhá; uživatelé nevědí, co by měli a mohli chtít, protože si plně neuvědomují ani stávající možnosti, ani z nich plynoucí budoucí potřeby. Tím spíše je třeba nalézt odvahu k chybám a schopnost následného poučení. Kdo se chce vydat na tuto cestu, musí být spíše prorokem než odborníkem starého střihu. Nedá se nic dělat, je to znamení času.