Na prahu informační společnosti: informace pro člověka nebo proti němu ?
(studentská soutěž)

Jméno a příjmení: Robert Holeček

Název soutěžního příspěvku: "Člověk středem informací"

Škola: Západočeská univerzita - Pedagogická fakulta

Člověk středem informací
úvahu napsal Robert Holeček

          Člověk je od nepaměti velmi zvědavý tvor. Právě ta touha dozvědět se něco nového a pokud možno aktuálního ho žene neustále dál. Vždyť se stačí ohlédnout do historie: v dobách dávno minulých stačilo, že věděl, jaké je venku počasí, jestli má v případné nepřízni povětří dostatečnou zásobu dřeva na udržení ohně, co bude mít k jídlu a zda je na tom lépe, než sousední tlupa.
          Na konci druhého tisíciletí na tom v podstatě nejsme o mnoho jinak. S jistým významovým posunem nás zajímá to samé, avšak snad jen s tím rozdílem, že za tu dobu se nám informace zpřesnily, zrychlily, ale především – nabyly na rozsahu.
          Dnešní věk je bezesporu věkem informačním. Zprávy na nás útočí doslova na každém kroku, někdy jejich obsah vnímáme intenzivněji (když se nás přímo dotýkají), jindy jsme vůči nim apatičtější (zpravidla, když už je známe v několika různých obměnách). Zajímavější je právě forma nabízené informace, ta je podle mého názoru důležitá nejen z hlediska objektivity, ale také z pohledu vnímání dotyčné osoby. Pokud budou některé informace předávány nepřiměřenou formou, např. podcenění určitých závažných okolností, pak se může stát, že člověk se stane informačně pasivním, t.j. nebude vnitřně reagovat, v horším případě ztratí cit při přijímání informací, bude ochuzen o emoční prožitek.
          Domnívám se, že v dnešní době informačních technologií není zrovna jednoduché rozlišovat hodnotu informace. Vývoj v této sféře dospěl tak daleko, že jsme doslova informacemi zavaleni – o to těžší je naučit se rozlišovat právě tu hodnotu. Je opravdu nadmíru složité rozpoznat, zda určitá informace je pro mě nějak užitečná a ten prvek užitečnosti využít ve svém osobním životě na maximum. Jsem toho názoru, že pokud se toto včas nenaučíme, budeme vystaveni stále sílícímu informačnímu tlaku, budeme nuceni čelit lavině informací a obtížně se prodírat balastem informací nepotřebných.
          Tento vykřičník nad námi visí vlastně již v podobě internetu. Nic proti tomuto užitečnému informačnímu zdroji, ale nenaučí-li se člověk s tímto médiem pracovat ergonomicky, po čase, aniž by si to plně uvědomoval, naprosto propadne gigantickému množství a v podstatě se stane závislou osobou. Zjednodušeně lze říci, že každá závislost, nejen tato, je dána dvěma aspekty: neúměrností a narušením osobnosti v jakémkoliv směru.
          Užitečnou zásadou při práci s internetem, je vědět základní věc: zda budu pracovat nebo se hodlám bavit. V případě práce, tedy vyhledávání potřebných informací je nezbytné neustále přihlížet k těmto dvěma zásadám: vím co chci a vím co hledám; a s tímto podvědomým krédem ve své paměti postupovat webovou sítí, bez ohledu na nabízení informací jiných, možná i zajímavějších. V případě druhém, zábavě, je třeba si uvědomit především časovou úměrnost. Je nesmyslné pravidelně trávit několik hodin denně necíleným prohlížením webových stránek, i když je pravda, na rozdíl od pasivity televizní, že v případě internetu se jedná o přístup daleko aktivnější a variabilnější především z hlediska uživatele. V obou zmíněných případech je však možné vysledovat určitý vzájemný vztah mezi prací a zábavou.
          Zastánci internetu říkají, že je to médium, které spojuje lidi, maže mezi nimi různé hranice, ať už jazykové, národnostní, rasové nebo jiné. Nelze upřít pozitivitu v tom, že dokáže zapojit do kontaktu i lidi handicapované, kterým se, díky technologii podaří odhodit bariéry studu, strachu a obav, pocitů méněcennosti a podaří se jim alespoň na chvilku být zase mezi ostatními. V tom je jistě výhoda tohoto média, avšak kritici apelují naopak na fakt, že internet lidi od sebe rozděluje, způsobuje sociální izolaci a v extrémních případech narušuje jedince samého. Těžko říci, kde je v tomto sporu pravda. Zřejmě bude opět někde uprostřed, mezi oběma vyhraněnými tábory. Jasné je však jedno, že budoucí vývoj tohoto informačního zdroje by měl směřovat k pozitivním cílům – k pomoci, jednotnosti, neměl by narušovat život lidského jedince, vždy by měl směřovat k jeho usnadnění a zejména duchovnímu obohacení. Ba co víc, nikdy by nemělo dojít k přímému zneužití, nikdy bychom se neměli dostat do takové fáze, že po jednom kliknutí tlačítkem myši budou někde přímo ohroženy lidské životy. Internetoví fandové rezolutně zamítají jakoukoliv cenzuru – budiž, já se však domnívám, že určitá kontrola by zde být měla. Přimlouval bych se alespoň za tu primární – rodičovskou, abych vždy měl přehled o tom, čím se můj potomek zabývá a zda je pro něj daný obsah úměrný, ale zejména vhodný.
          Žijeme v době, kdy středem všech informací je člověk. Vše, co se okolo nás děje, ať už si to připouštíme či nikoliv, se děje v nějakém kontextu, v určité vazbě právě ve vztahu k nám. Základní dělení informací odjakživa platilo stejně: na dobré a špatné. Nezbývá než vyjádřit přání, aby člověk vytvářel svou existencí co nejvíce informací dobrých, neopomínal vnímat a zamýšlet se nad těmi špatnými a snažil se v té informační explozi orientovat co nejlépe, bez vedlejších účinků na jeho psychiku, zdravotní stav či osobní vztahy.