Informace jsou dnes “v kursu” a rychlá dosažitelnost potřebné informace může znamenat značné zisky či ztráty. Jakoby se zdálo, že význam informací se zvyšuje a jejich hodnota roste. Bohužel také roste jejich množství a rostou nároky na odlišení žádané informace od balastu a tudíž nároky na vyhledávací nástroje.

V souladu s obecným trendem i jeden z hlavních poskytovatelů informací majících vliv na každodenní život, svět práva, je nucen reagovat na okolí. Přitom ale nehodlá slevit ze své normativní závaznosti a požadavku na přesnost. Pokud přijmeme vizi, že hlavní důvod rychlých změn v právu za posledních 10 let, tedy přechod od centrálně plánovaného k tržnímu hospodářství, pomalu vyhasíná, na intenzitě v posledních létech naopak získala aproximace českého práva s právem Evropských společenství a Evropské Unie, kam se Česká republika chystá v nejbližší době vstoupit.

Aproximace práva představuje postupný proces, jak přiblížit jednu normu ke druhé. České právo muselo projít velkou bolestnou cestou základního přiblížení k unijnímu právu z pochopitelných důvodů nutného alespoň minimálního společného rámce pro život v EU.

Někdy bývá pojem aproximace práva zaměňován za harmonizaci práva, ale přece jen poznáme rozdíl - budeme-li např. hovořit o aproximaci daňového práva, znamená to např. zavést stejné typy daní, budeme-li hovořit o harmonizaci daňových sazeb, půjde spíše o jejich uvedení na stejnou úroveň podle předem daného kritéria.

EU činí obojí. V tzv. procesu implementace směrnice požaduje po členských státech či státech asociovaných splnění cíle směrnicí definovaného. V rámci předvstupních rozhovorů s kandidátskou zemí probíhá série vyjednávání o různých otázkách, z nichž větší či menší část nakonec skončí u nutnosti změnit zákony či jiné právní předpisy. Ukázkou budiž např. poměrně mediálně známá euronovela ústavy nebo euronovela obchodního zákoníku.

Aproximace a implementace ke svému úspěchu nutně potřebují dvě základní informace: informace o výchozím stavu a informace o cílovém stavu. Tedy informace o právu, které budu měnit, a informace o právu, které mám dostat.

Zdá se to být jednoduché, na jedné straně mám zákony své země, na druhé straně např. směrnice EU. Nutno podotknout, že tentýž postup se nevztahuje jen na aproximaci norem evropského práva, ale může být potřebný i v případě přístupu k starým známým mezinárodním smlouvám apod., tedy problém, který je mezi právníky dostatečně dlouho (staletí) znám a používán. Tak proč z toho “dělat vědu”?

Velikost současného problému je v mase dokumentů, které je třeba prozkoumat, a norem, které je třeba harmonizovat či aproximovat. Právo EU dnes představuje kolem 10.000 acquis (řekněme jádro komunitárního práva) a celkem až 120.000 nejrůznějších dokumentů. Kromě toho, evropské právo zasahuje do nejrůznějších oborů lidské činnosti a můžeme říci, že má bezprostřední účinky na každého. Vstup do EU také donutí obrovský počet občanů této země k aplikaci evropských norem, a\ť již jde o podnikatele nebo správní úředníky či soudce. Tento rozměr je nebývalý a za stávající situace ne zcela dokončeného přechodu práva od “socialismu” vyvolává značný potíže s informovaností.

V daných souvislostech můžeme definovat informační problém jako otázku po správných a spolehlivých zdrojích a otázku po orientaci v nich.

Český právní řád v současnosti představuje cca 40.000 normativních dokumentů, z toho cca 12.000 zahrnuje to, čemu volně říkáme “platný právní řád”. Vedle normativních dokumentů od roku 1950 máme asi 10.000 oficiálních judikátů a nově správních rozhodnutí. Také ministerstva a úřady houfně vydávají různé věstníky a zpravodaje s nejrůznějším obsahem, dalších asi tak 10.000 dokumentů. Sečteme-li to se vším ostatním, dostáváme vcelku úctyhodná čísla. Např. český právní informační systém Legsys dnes schraňuje informace o 70.000 dokumentech a aby byl kompletní, měl by být rozšířen asi tak na 100.000 dokumentů z českého právního prostředí. Nezapomeňme také na to, že pro právníka může být nabýt zásadní důležitosti i předpis neplatný a starý třeba 150 let (např. lidé nedávno rehabilitovávaní po konci komunistického režimu byli často souzeni podle trestních zákonů Rakouska z období 60. let 19. století, které platily až do roku 1950). České moderní právo tak začíná na konci 18. století, v době osvícenecké, a kontinuálně pokračuje, neplatné dokumenty nemizí, jen jsou momentálně neplatné.

Je zřejmé, že problém zdrojů v českém právním prostředí je docela dostatečně pokryt, zdroje jsou popsány, částečně zpracovány v počítačových databázích. Zůstává problém orientace v nich. A nejen orientace pro úzkou skupinu právních specialistů, ale pro širší veřejnost.

Pro právníky a jiné specialisty se nabízejí produkty právní informatiky, ale pro nespecialisty je to horší. Právní povědomí v této zemi není nijak vyspělé a potřeba orientace v právu není příliš pociťována, právní výchova značně podceňována.

S druhý právním řádem, tedy tím, ke kterému aproximujeme, je to obtížnější. V České republice vlastně neexistují žádná oficiální vydání ani těch směrnic, která jsou přímo promítána do zákonů. Při úřadu vlády existuje speciální oddělení pro aproximaci evropského práva budující ISAP - informační systém pro aproximaci práva. Různá ministerstva si spravují vlastní oddělení. EU provozuje informační středisko. Dá se říci, že když budu chtít, tak český překlad podstatného dokumentu seženu. Nicméně proč vynakládat takové úsilí? A co tzv. “normální člověk”?

Dostupné jsou tedy jen zahraniční zdroje, ať již elektronické nebo papírové, z nichž pro nás největší roli hrají systémy internetové. CELEX ve verzi JUSTIS Online je tak k dispozici např. českým akademickým institucím.

Shrnutě můžeme říci, že u evropského práva nejsou k dispozici ani české texty (s originály je to podobné), není reálná zkušenost s četbou, orientací, aplikací a výkladem, není zaznamenáníhodný systém interpertace jinde než pro specialisty. A do vstupu zbývá možná několik málo měsíců…

A zbývá ještě třetí systém. Systém vytvoření vazeb mezi oběma aproximovanými řády. O tom nemáme zatím ani ponětí.

Jednoduchý systém alespoň nějakého řešení přitom existuje - hypertextové odkazy různých typů (odkazy typu změna, citace, citace normativním dokumentem, citace nenormativním dokumentem, zrušení, výjimka atp., systém může rozlišovat a zase agregovat stovky typů právních odkazů). Tento typ hypertextu může efektivně řešit první úroveň vzájemné orientace v obou právních řádech. Samozřejmým předpokladem je nutnost automatizace vyhledávání odkazů a hledání v co nejmenších strukturách (typicky na paragrafy).

U mnoha dokumentů EU přibývá další rozměr vedoucí k horší srozumitelnosti dokumentů pro českého adresáta. I když budeme optimisticky předpokládat, že si příjemce zvyknul na české zákony a jejich struktury, příchod komunitárního práva bude pro něj znamenat šok. U směrnic mu nebude stačit jen text samotné směrnice, bude potřebovat informace o implementaci v jednotlivých zemích, u smlouvy mu nebude stačit samotný text smlouvy, bude potřebovat informace o výjimkách pro jednotlivé smluvní strany a přechodná období atp.

K tomu by měla přibýt znalost soudní rozhodovací praxe (Evropský soudní dvůr) pro pochopení aplikace práva EU a ES.

A také nesmíme zapomenout na problém korektního překladu. Překlad právních norem patří mezi nejsložitější překlady vůbec požadavky na přesnost, přitom potřeba překladu se týká ohromného množství dokumentů před vstupem a těsně po vstupu a nemalého každoročního přísunu dalších dokumentů.

Můžeme se nyní otázat, proč bychom měli požadovat po státu, aby výše naznačené problémy řešil. Existují přece soukromé firmy, které vyrábějí více či méně sofistikované produkty pro orientaci v právu jak českém, tak evropském.

Odpověď nutno hledat v samotných základech státu. Naše ústava definuje tento stát jako právní stát, což sebou nese zejména vládu práva. Z toho lze jednoduše vyvodit, že má-li právo vládnout, musí být známo, není-li známo, vládně bezpráví. Stav bezpráví nemusíme definovat jen neexistencí práva, ale také neinformovaností o právu či nevymahatelností správného chování dle práva. Argument, že “neznalost práva neomlouvá” filosoficky neuspěje, pokud stát nevynaloží dostatečné úsilí, aby měl každý reálnou šanci - bude-li chtít - se s obsahem svých práv a povinností seznámit za vynaložení přiměřeného úsilí. A za přiměřené úsilí nelze považovat absolutorium právnické fakulty a 3 roky praxe v oblasti práva. I podle selského rozumu se to zdá být logické: když po někom něco chci, musím mu to jasně a srozumitelně říci, a ne postupovat tak, že mu nejprve dám klackem a pak budu nesrozumitelně mumlat, za jaké porušení neznámého příkazu to bylo.

Prostě atributem moderního právního státu je informační otevřenost v oblasti práv a povinností státu a srozumitelnost.

Vzhledem k narůstajícímu počtu právních předpisů a jejich změnám na to, že je nutno budovat jiné než papírové knihovny, přišly západní demokracie již na začátku 60. let minulého století a začaly budovat centrální právní informační systémy.

Náš stát žádný systém nejenže nevede, na zákonný požadavek vést elektronickou repliku Sbírky zákonů reaguje vydáváním Sbírky na Internetu ve formátu PDF jako “hezké neprohledávatelné obrázky”. A zdá se, že o tom ani neuvažuje. A pokud jde o srozumitelnost a orientaci, jako ukázka může stačit např. 42 novel živnostenského zákona za 10 let, z toho 12 v roce 2000, případně 20 novel zákona o právních poplatcích od roku 1998 a tak lze pokračovat docela dlouho.

Jiná otázka může znít “proč dělat systém s evropskými normami a nepoužít např. CELEX”? Problém je právě v onom “třetím systému”, tedy systému vazeb mezi oběma aproximovanými řády. Pro členské země tak např. CELEX vede databázi National Implementation, což je databáze informací o tom, jak členské země tu kterou směrnici implementovaly do svého právního řádu. O nečlenských zemích tyto informace nejsou vedeny. A i tak jde jen o informace o procesu, nikoli o přímou vazbu mezi dokumenty.

Existuje naprosto průzračný příklad absence informací o právních dokumentech EU a ES v našem prostředí. Jsou jimi důvodové zprávy k zákonům. Stále častěji se v nich vyskytují odkazy na evropské směrnice, tak např. důvodová zpráva k tzv. Velké novele obchodního zákoníku, č. 370/2000 Sb., obsahuje odkazy na cca 16 směrnic. Jde sice o relativně známé směrnice, nicméně na žádném veřejném serveru Parlamentu či vlády coby navrhovatele je nelze získat bez vynaložení naprosto nepřiměřeného úsilí (jsou dosažitelné v ISAPu na serveru vlády). Přitom je zřejmé, že pokud nejde o dokumenty všeobecně známé a dostupné, tak by měly být integrální součástí důvodové zprávy nebo by měly být spolu s ní uveřejněny. Jinak totiž nelze zajistit, aby ten, kdo se chce s problémem seznámit, tak mohl učinit.

Otázka zní, zda z toho existuje cesta ven. Za situace, kdy stát jakožto primární a nezastupitelný nositel informační povinnosti o právu se k žádné akci nemá, můžeme spoléhat jedině na aktivity samotných občanů a privátních subjektů. Přitom volání po akci státu není z úst člověka majícího státní zásahy v lásce, jenže kdo jiný než stát má tohle činit per definitionem své existence???

Právní informatika je tak v České republice redukována o jeden ze svých základních atributů, tedy snaze pomoci orientaci v právu širšímu publiku než jen právníkům. Samozřejmě můžeme systémy zapojit do knihoven a na školy, pokusit se naučit ovládat systémy, hledat na Internetu. Můžeme a měli bychom chtít mít všude v knihovnách JUSTIS Online. Do právních informačních systémů můžeme zabudovávat nové báze dokumentů a vytvářet lepší modely orientace v nich.

Jenže to poněkud nestačí. Do doby, než vznikne široké povědomí o potřebnosti informací o evropském právu (a právu vůbec), zůstanou tak právní informace spíše nedosažitelné, lépe řečeno dosažitelné jen úzké hrstce specialistů…